Charita na vlastní kůži
Pardon, ale tentokrát budeme trochu víc osobní. Jak už jsme tady psali, letos jsme si na vlastní kůži totiž vyzkoušeli, že charita může nakonec obohatit toho, kdo pomáhá, mnohem víc než toho, kdo pomoc potřebuje.
Ozvaly se nám sestřičky z Fakultní nemocnice v Olomouci z dětského hemato-onkologického oddělení, že prý plánují velké věncování, kde budou nemocné, ale i uzdravené, děti se svými maminkami dělat vánoční ozdoby. A prý jestli by Paramit nechtěl být u toho. Nejenom jako účastník, ale i jako sponzor. S radostí.
Vůbec jsme ale netušili, co nás čeká. Oddělení plné malých pacientů s ohromnou chutí něco dělat. A hned prý: „Nechceme nic zadarmo, my si svoje věnce prodáme a ještě si na sebe vyděláme!“ A tak se zdobilo a aranžovalo o sto šest. Říkali jsme si, že pomáhat je vlastně hračka. Stačí i obyčejná příprava adventních věnců, a hned je tu akce s velkým výchovným efektem, kdy děti zapojíme do práce, při které mohou vyjádřit své výtvarné cítění, zapomenout na své trable, naučí se něco nového, pracují rukama, vytvoří hmatatelné dílko, které má svoji hodnotu a dokonce ho i prodají. Peníze pak poslouží jiným dětem, které nejsou třeba ještě vyléčené.
Tak vlídnou atmosféru, takové nadšení, radost z práce a tolik energie, to jsme už opravdu dlouho nezažili. A je vidět, že to všechno tady nepanuje jen v adventu, ale celý rok. Na oddělení mají svoji školu, rehabilitační oddělení, svého psychologa, obývák, kde si hrají, všichni si tam říkají křestním jménem a kolem dokola slyšíte hřejivá slova: „Maminko, to bude dobrý, uvidíš!“ Mají tam i obrázkovou nástěnku s diplomy, a tak si přečtete třeba: „Aničce za velikou statečnost.“ To nenapsala paní učitelka ani sestřička, to napsal kámoš, co leží na vedlejším pokoji. Takoví malí bojovníci si naši lásku a podporu rozhodně zaslouží.
A jestli se chcete podívat, jaká pohoda na vázání adventních věnců v nemocnici vládla i v minulém roce, klikněte prostě na níže přiložené video.
